Rozhovor s Petrem Gubišem

Přinášíme Vám rozhovor s koordinátorem dětské paliativní péče a zdravotní sestrou Bc. Petrem Gubišem

Odkud jste přišel do mobilního hospice? (Jak jste se dostal k této práci, jaké bylo Vaše předchozí zaměstnání?)

Moje cesta k paliativní péči nebyla úplně přímočará, ale zpětně vidím, jak do sebe všechno zapadlo. Než jsem nastoupil do Hospice Sv. Jiří, sbíral jsem cenné zkušenosti v zahraničí, což mi dalo obrovský nadhled v přístupu k pacientům i k systému péče jako takovému. Po návratu jsem pracoval v domově pro seniory. Tam jsem si poprvé naplno uvědomil, jak strašně důležité je, aby lidé mohli závěr svého života prožít důstojně, bez bolesti a v prostředí, které znají. Když se pak objevila možnost pracovat v Hospici Sv. Jiří – jediném mobilním hospici v našem Karlovarském kraji – neváhal jsem. Cítil jsem, že právě tady mohu své zkušenosti využít nejlépe.

Jak vypadá Váš běžný den v mobilním hospici?

Slovo „běžný“ v naší profesi vlastně neexistuje, každý den je jedinečný. Moje role je specifická v tom, že kombinuji práci zdravotní sestry a koordinátora dětské paliativní péče. Ráno si předáme službu, sdílíme si, co se u rodin za noc událo a plánujeme výjezdy.

Pak sedám do auta a vyrážím do terénu po celém kraji. U rodin doma pak dělám klasickou ošetřovatelskou práci (převazy, podávání léků proti bolesti, kontrolu přístrojů), ale velkou část času tvoří rozhovory. Jako koordinátor dětské péče navíc hodně řeším specifické potřeby rodin, které doma pečují o těžce nemocné děti. K tomu všemu patří i kus administrativy a občas příprava osvětových akcí nebo výstav pro veřejnost, kterým se rád věnuji, abychom tabu kolem umírání dětí a dospělých trochu prolomili.

Jak přijalo Vaše okolí skutečnost, že pracujete v mobilním hospici?

Škála reakcí byla a je pestrá. Od prostého „tys byl vždycky divnej“ až pro překvapující „to je úžasné, to jsem moc ráda,“ kdy se ze strany přátel začala otevírat jejich osobní témata a sdílení ztrát. Rodiče mě respektovali jako ostatně vždy na mé cestě životem.

Na začátku to pro mé blízké i známé bylo téma opředené mýty. Lidé mají často pocit, že hospic rovná se jen smutek, pláč a beznaděj. Ptali se mě, jak to můžu zvládat, jestli mě to neničí. Časem ale, i díky tomu, že o své práci doma mluvím otevřeně, pochopili, že paliativní péče není o čekání na smrt, ale o naplnění zbývajícího času životem. Dnes už mě moje okolí vnímá spíše s respektem a myslím, že i skrze mě vidí, jak moc je tato služba v našem kraji potřebná.

Co Vám přinesla práce v mobilním hospici? A čím Vás překvapila? Co je pro Vás náročné?

Přinesla mi obrovskou pokoru k životu a absolutní přeskládání hodnotového žebříčku. Člověk si přestane stěžovat na malichernosti, když denně vidí, co je skutečné lidské neštěstí, ale i neskutečná síla a láska.

Překvapila mě tím, kolik smíchu a radosti může v rodinách našich pacientů být.

Nejnáročnější je pro mě pochopitelně dětská paliativní péče. Když odchází starý člověk, je to přirozený běh života. Když ale odchází dítě, jde to proti všem přírodním zákonům. Unést tu bezmoc rodičů a doprovodit rodinu tímto obdobím je nesmírně těžké.

Na kterého pacienta/klienta vzpomínáte nejčastěji? A proč?

Zůstávají mi vzpomínky na první zkušenosti. První přijatý klient a návštěva u něj, kdy byla na místě ještě spousta obav. První pomoc při úmrtí a ujištění sám sebe, že jsem na místě, kde jsem schopen fungovat a být nápomocen. Péče o prvního mladého klienta, kdy pečovala maminka nebo klienta, který byl rodičem malých dětí, které se během péče také pohybovali v domácnosti. A bez pochyb dětští klienti. Na ty si vzpomínám na všechny. Možná už to po čase není pouze jeden člověk, ale otisk. Život v péči o vážně nemocné a umírající, který se mi slévá do prožitků a pocitů, dobrých i poučných zkušeností, které mě vedou vždy, když vstupuji do rodiny.

Jaký příběh z práce rád vyprávíte svému okolí?

Rád vyprávím příběhy, které ukazují, že i v těžkých chvílích je prostor pro plnění snů. Když chci vysvětlit, o čem je mobilní hospic, je to o plnění zdánlivě malých, ale pro ty lidi obrovských přání. A nejčastěji se snažím svou práci popsat právě sdílením toho jedinečného, co se odehrává. Vstupuji do soukromí rodin, kde dva milující manželé, partneři procházejí svými posledními dny. Naplňují slib v „v dobrém i ve zlém,“ kde to těžké není k řešení, ale společně čelí úskalím vzešlým z vážné nemoci. Jsem svědkem projevů něhy a lásky, vzteku, truchlení a smíření. Možná je to prostá drobnost nabízet podporu, aby bylo možné setrvat doma, společně až do konce. A právě díky tomu umožnit, aby se to vše, co si ještě můžeme říct, prožít, sdílet v našem životě stalo skutečností.

Co Vás vždy postaví na nohy, když prožijete v práci nějakou náročnou situaci? Kde dobíjíte své baterky?

Žiji na úžasném místě – bydlím přímo u lesa, což je pro mě ta nejlepší terapie. Když se vrátím z náročného výjezdu, potřebuji fyzicky odklonit hlavu od emocí. Moje recepty na dobíjení baterek jsou v zásadě tři:

• Práce na sobě: Neustále se vzdělávám, čtu a snažím se vnitřně růst, abych byl pro rodiny pevnou oporou.
• Čas s dětmi: Moje děti mě okamžitě vrátí do přítomného okamžiku. Jejich bezprostřednost, čistá radost a běžné starosti jsou tím nejlepším lékem na splín.
• Manuální práce: Když vezmu do ruky nářadí na domě nebo jdu pracovat kolem zahrady, dokonale si vyčistím hlavu. Fyzická únava z práce s hlínou nebo dřevem mě paradoxně neskutečně nabíjí.

Co Vám v poslední době udělalo radost?

Mám velkou radost z toho, jak se nám daří posouvat téma dětské paliativní péče do povědomí veřejnosti v Karlovarském kraji. Vidět, že lidé už před tímto tématem nezavírají oči, ale naopak chtějí naslouchat a pomáhat, mi dělá radost.