Hospic sv. Jiří
Obecně prospěšná společnost

„Nepřišli jsme umřít,
ale žít do posledního okamžiku”
motto společnosti

Úvodní stránkaSpolečnostPublicita → Jak přežít umírání

Jak přežít umírání

Jak přežít umírání

Rozhovor Jany Kofránkové s Petrem Hruškou z 3. června 2009

Jedním z témat filmu KDYŽ CESTA JE CÍL… bylo umírání – zřízení Hospice sv. Jiří v Chebu, který má pomoci ulehčit starost o umírající jejich blízkým i jim samotným. Většina lidí si raději přeje umřít doma v rodinném kruhu než v nemocnici. Jenže jejich drazí jsou často rozpačití, nevědí, jak se správně k takovému problému postavit. Jak o své blízké pečovat? Říct jim, že už jim zbývá pár posledních chvil nebo jim nechat ‚falešnou naději‘? Petr Hruška, katolický kněz a spolufarář Římskokatolické farnosti Cheb má řadu zkušeností. A nejen jako kněz dávající poslední pomazání. V posledních dnech, týdnech a měsících života svých vlastních rodičů se jim snažil ulehčit celý proces umírání. 

Když se rodiče rozhodli umřít doma, jak to probíhalo?

Oba rodiče umírali půl roku po sobě, u mamky jsem byl přítomný větší část času já (spolu s ležícím tátou), u táty pak zas sestra, za podpory našich velmi dobrých přátel. Někteří z nich u něj trávili někdy i 24 hodin denně. Kromě jasného přání obou rodičů mě osobně k tomuto rozhodnutí povzbudila i četba některých knih o hospicové péči, především knihy Maggie Callanové a Patricie Kellyové Poslední dary a některých materiálů vydaných pražským domácím hospicem Cesta domů. Sice to pro rodiče nebylo jednoduché, že se postupně vlastně zcela obracely naše role a oni se stávali jakoby velkým dětmi zcela odkázanými na své vlastní děti, ale postupem času nám to asi všem přišlo jako ta nejsamozřejmější věc na světě.

Co se dělo od momentu, kdy jste se dozvěděli, že rodiče už se „nevyléčí"?

To nelze dost dobře stručně popsat. U táty šlo o dlouhodobou bezmocnost, vyžadující upoutání na lůžko ještě dlouho před tím, než jsme vytušili, že jde o jeho poslední měsíce života. U mamky, která se o tátu zpočátku sama velice krásně starala, šlo o mnohem rychlejší průběh rakoviny jater, která způsobila, že tátu nakonec o půl roku „předběhla". U mamky to bylo celkem jednoduché, šlo „jen" o tišení bolesti, zajištění základních potřeb a psychickou podporu. Až v průběhu posledních dvou měsíců přišly náročné chvíle, kdy jsme si nebyli jisti, co by pro ni bylo nejlepší – zda hospitalizace v hospici či dokonce v nemocnici, nebo zda to zvládneme doma.

Jaký byl v té době největší problém?

Akutně nám chyběl někdo, kdo by nám poradil a pomohl zajistit základní odbornou péči. Často jsme se museli sami rozhodovat, co by – i z lékařského hlediska – pro ni bylo nejlepší, protože nám radili tři lékaři a každý doporučoval něco jiného. Nakonec nám moc pomohla jedna známá zdravotní sestra z Charity, která nás povzbudila, že to doma zvládneme, a nám nad rámec své pracovní doby poskytla veškerou možnou podporu, pomoc i radu. U táty byl ten proces mnohem delší a komplikovanější, ale chybělo nám zde vlastně totéž – někdo, kdo by nás jako rodinu po celou dobu osobně doprovázel a zároveň koordinoval intervence jednotlivých zdravotnických odborníků.

Jak konkrétně fungovala asistence lékařů či zdravotní sestry v domácím prostředí?

Dvakrát denně za rodiči docházela sestra z Charitní ošetřovatelské péče Diecézní charity Plzeň. Za tátou navíc ještě chodila rehabilitační sestra. Náročnější to bylo s léčbou bolesti. Praktická lékařka rodiče navštěvovala dle potřeby, ale vlastní léčbu bolesti řídili specialisté. Komunikace s nimi byla sice velmi dobrá, ale bylo někdy vidět, že by byli mnohem raději, kdyby „jejich" pacienti byli u „nich" na oddělení a ne „někde" kdesi v domácnosti… Velmi nám ovšem pomohlo, když jsme měli jistotu, že v případě potřeby jsme mohli maminku převézt na onkologické oddělení v nemocnici (a alespoň jí tam navštěvovat), nebo tátu do Hospice sv. Lazara (kde jsme jej měli na týdenní respitní péči v době, kdy jsme si sami potřebovali odpočinout).

Má to kněz, který je zvyklý navštěvovat nemocné a umírající lidi, slouží zádušní mše či pohřby, „lehčí" než „ostatní lidé"?

Jako kněz, zvyklý sloužit u lůžka jiným lidem a mající načteno spoustu zajímavých textů z této oblasti, jsem to asi v jistém smyslu snazší měl. Měl jsem k dispozici víceméně všechny základní informace a věděl jsem, co je zapotřebí dělat, na koho se obrátit o radu. Možná právě díky této pozici jsem se ale ocitl na místě někoho, kdo celý ten proces má jakoby „na starosti" a koordinuje spoustu dalších „pomocníků" včetně lékařů. V této pozici jsem se příliš dobře necítil a akutně chybělo právě to, čemu se dnes říká „mobilní hospicová péče". Možná, že kvůli této roli jsem neměl až zas tolik prostoru, který jsem potřeboval k prožití si celé této doby prostě v roli „syna" (a ne v roli „kněze" či „samouka – odborníka na umírání").

Co je podle Tebe nejtěžší při péči o umírajícího z pohledu blízkého příbuzného?

A proč se také nezeptáš, co je nejradostnější? Nejtěžší asi bylo vyrovnat se s vlastní nejistotou a přijmout vlastní bezmoc. A pak také odvážit se s rodiči začít otevřeně mluvit o blížící se smrti jako o něčem zcela „normálním", i když moc a moc bolavým. Ale stojí to za tu odvahu! Nemá cenu nic moc oddalovat a vymlouvat se na „milosrdnou lež„! To by také člověk mohl sám sebe i svého milovaného umírajícího okrást o sice bolestný, ale nádherný čas „loučení“. Víš, jak ohromný je rozdíl mezi objetím táty a syna, kteří si nikdy moc nezvykli dávat si najevo vzájemnou náklonnost, v době, kdy jeden pořád zápasí s tou „protivnou nemocí" a druhý s tou „protivnou bezmocí„, a objetím dvou chlapů, kteří se mají moc rádi, v době, kdy oba vědí, že jeden z nich tady už třeba za měsíc nebude? Víš, jaký je rozdíl mezi tím, jestli máte nebo nemáte čas říci si oněch pět „kouzelných slov“ „Odpouštím", „Odpust", „Děkuji", „Mám tě rád" a „Propouštím tě"? No, tak mít tenhle čas, to je podle mě to nejradostnější a nejkrásnější.

Hm… A co je nejtěžší při péči o umírajícího – z pohledu kněze?

Zase ne „nejkrásnější"? No dobře. Tak jako nejtěžší z pohledu kněze mi připadá vycítit, co zrovna onen člověk, kterého jsem přišel navštívit, ode mě potřebuje. Pohlazení? Modlitbu? Svátosti? Tiché naslouchání? A zároveň vycítit či zjistit, co potřebuje jeho rodina. A tohle obojí vybalancovat. A k tomu ještě vybalancovat potřeby x dalších lidí, které, když se u někoho třeba moc zdržím, pak mohou zůstat nenaplněné…

Dobře tedy, budu optimističtější: Který z darů, které jsi dostal po smrti rodičů, byl NEJKRÁSNĚJŠÍ? :-)

Po čase, když už tady naši nějaký ten pátek nebyli, jsem si uvědomil, jak moc pro mě oba byli, každý svým jedinečným způsobem, Božím obrazem. Tátův tvrdý, protrpěný život pro mě bude stále obrazem Boží pevné, věrné, spolehlivé a odvážné lásky, která se vždycky staví na stranu nespravedlivě trpících. Mámino vždy přijímající a naslouchající srdce mně bude vždycky připomínat, že Bůh má i onu laskavou, přívětivou, něžnou náruč, do které se tak často potřebuji vracet, když život příliš bolí.

Co bys poradil všem lidem, kterým někdo umírá? Jak tohle „přežít"?

Nebojte se toho. Nezůstaňte sami. Zburcujte širší okruh svých příbuzných či přátel a nebojte se s nimi mluvit o svých potřebách. Neodkládejte příliš rozhovor s umírajícím o jeho blížící se smrti. Vzpomínejte, smějte se, plačte, objímejte se, užívejte si zbytku společného času plnými doušky. Buďte citliví na chvíli, kdy už váš milovaný bude možná potřebovat spíše samotu či jen vaši tichou přítomnost, než množství aktivit či slov. Nechejte se doprovázet. Nepřepínejte síly. Ale zároveň se nebojte vzdát se na čas třeba i hodně věcí či plánů. Až to přijde, pořádně se (časem) vybrečte, odpočiňte si, nadechněte se a jděte dál.

Jako

POMOZTE NÁM POMÁHAT

Přihlásit se do Klubu
Darovat převodem
Dozvědět se více

Darovat rychle

Společné prohlášení k vyjádření poslankyně Věry Procházkové

více

Hospic Sv. Jiří v Chebu získal potřebné finance na nákup kyslíkového koncentrátoru

V Chebu dne 21. 5. 2019 – Finanční dar ve výši 15 580 korun získal Hospic Sv. Jiří, o.p.s. v Chebu na nákup kyslíkového koncentrátoru pro těžce nemocné pacienty v domácí péči. Peníze obdržel od Nadačního fondu Umění doprovázet, který pomáhá českým hospicům již třináctým rokem. více

náhled tisku | vytisknout | nahoru

2008 – 2019 © Hospic Sv. Jiří o. p. s. | Prohlášení o přístupnosti | Webmaster: Triakis Webdesign