Rozhovor se sociální pracovnicí o poradenství při perinatální ztrátě

Otázka: Co je to perinatální ztráta a koho se týká? 

Soňa Škvareninová: Perinatální ztráta se týká rodičů, kterým zemřelo dítě, a to během těhotenství, během porodu nebo krátce po něm.

Otázka: Jakým způsobem může perinatální ztráta ovlivnit rodiny emocionálně a psychologicky? 

Soňa Škvareninová: Ztráta dítěte je jednou z nejtěžších ztrát, která může člověka potkat. Jedná se o emocionální zásah do rodiny, který je obrovský. Každý člen rodiny ho prožívá jinak. A nemluvím tady jen o rodičích, o mamince, která to děťátko nosila, o tatínkovi, mluvím i o sourozencích, prarodičích a širší rodině, o přátelích. To vše má samozřejmě psychologický vliv na vztahy v té rodině, takže třeba babička neprožívá jenom ztrátu toho dítěte, ale prožívá i žal nad svou dcerou, která o to dítě přišla. Ty širší vazby určitě tato událost ovlivňuje.

Otázka: Máš informace o tom kolik procent těhotenství končí úmrtím miminka, ať už během těhotenství či krátce po porodu?

Soňa Škvareninová: Nemám přesnou procentuální informaci, ale vím, že v roce 2020 se narodilo víc než 400 mrtvých dětí a každé páté těhotenství skončilo v prvním trimestru.

Otázka: Jaké služby a podporu poskytuje hospic rodinám, které prošly perinatální ztrátou? 

Soňa Škvareninová: Hospic poskytuje perinatální poradenství a provázení, to znamená, že poskytujeme informace spojené se ztrátou, ať už o tom, jak se rozloučit, jak zařídit pohřeb, informujeme o okolnostech souvisejících se sociálními dávkami, poskytujeme psychologickou podporu rodinám a jsme schopni připravit je a být s nimi při porodu dítěte, připravit plán porodu, vytvořit vzpomínkové předměty a pomoci jim s rituály rozloučení.

Otázka: Jaký je význam spolupráce s dalšími zdravotnickými profesionály při péči o rodiny zasažené perinatální ztrátou? 

Soňa Škvareninová: Obrovský, protože ostatní profesionálové, ať už jsou to gynekologové, porodní asistentky, lékaři v nemocnicích, pokud vědí, že někde na blízku je někdo, kdo může poskytnout návaznou péči a návaznou službu, tak se i oni mohou ve své práci cítit jistěji a sami se tím tématem mohou zabývat.

Otázka: Co mohou udělat lidé, kteří si perinatální ztrátou prošli už před delším časem, avšak s ní stále nejsou zcela srovnaní? 

Soňa Škvareninová: Určitě bych jim doporučila, aby se nebáli vyhledat nějakou odbornou pomoc, klidně i psychologickou, což je u nás v hospici také možné a nějakým způsobem tu ztrátu zpracovali nebo se o to pokusili klidně i po delším čase. Když se mluví o delším čase, tak si třeba představím období 6 let, kdy teprve vznikl zákon, který umožňuje pohřbít dítě v jakémkoliv stadiu těhotenství. U nás za Chebem, ve Starém Hrozňatově vzniklo u Poutního areálu Maria Loreto pietní vzpomínkové místo. Nachází se u kaple Božího hrobu, kde sice není možné dítě pohřbít, ale rodiče sem mohou chodit vzpomínat a zpracovávat procesy, které se v nich v souvislosti se ztrátou odehrávají.  

Otázka: Můžeš sdílet příběh nebo příklad zlepšení života rodiny, kterou jsi podporovala při perinatální ztrátě? 

Soňa Škvareninová: Když se dostanu do kontaktu s rodinou, která si ztrátou prochází, nebo jí právě prošla, jsou to situace, které jsou pro ty dotčené velmi bolestné a nevědí, co mají v tu chvíli dělat, jaké mají možnosti, nejsou schopni se rozhodovat a já v delším čase vidím, že když tu možnost dostanou a mohou se svobodně rozhodnout, jak se zachovat a které možnosti nakonec využít, lépe se orientují v celé situaci, a nakonec se jim daří mnohem lépe tu celou situaci uchopit a zpracovat.

Otázka: Spatřuješ nějaký posun v přístupu gynekologů, porodnic po osvětě, na které Hospic Sv. Jiří pracuje? 

Soňa Škvareninová: Určitě, zejména v těch porodnicích, kde jsou úžasné porodní asistentky, které neváhají kontaktovat návazné služby nebo zavolají a doptají se na to, co mohou v nějaké konkrétní situaci udělat. Některé dokonce aktivně využívají doprovodné materiály, které mohou rodičkám a rodičům předávat. Ta spolupráce je mnohem užší, byť nás nepotřebují tak často, protože spoustu věcí zvládají v porodnicích sami.

Otázka: Jak se vyrovnáváš s emocionální náročností své práce a jak se snažíš udržet vlastní pohodu a duševní zdraví? 

Soňa Škvareninová: Já jsem hodně ráda v přírodě. Jak mohu, tak vyrazím někam do lesa, do hor, kde to miluji. Jeden z mých největších hnacích motorů je moje rodina, moje vnučka, moje dcery. U mých nejbližších čerpám energii do všeho, co dělám, do cvičení, kterému se věnují a přátelům, kterým se věnuji.

Moc děkujeme za rozhovor a za tvou službu.

Odkaz na videorozhovor: https://www.youtube.com/watch?v=CkfQ6Ctf8hs